První výlet do hor a rovnou pracovního charakteru. To jsme takhle jednou s kamarádkou jeli na skútru po Hanoji a já jí vyprávěl, jak strašně moc chci na sever do hor. Na to mi odpověděla, že její táta vede továrnu na zpracování zeleného čaje v horách u hranic s Čínou a že se zrovna chystají nové webové stránky na které nemají promo fotky. Tak tedy, jestli to prý nechci nafotit já? To jsou otázky, co…:-)
V 6 ráno jsme přijeli nočním vlakem z Hanoje do pohraničního města Lào Cai, kde nás vyzvedl řidič a vyrazili jsme do hor k továrně. V plánu od začátku bylo focení sběraček čaje přímo na plantážích, focení procesu zpracování a pár produktových fotek. Od začátku jsem se těšil, jak malej kluk. Vietnamské hory pro mě byla velká neznámá a já spíše plánoval, že se do nich vydám až někdy v lednu. Krásné scenérie a etnické menšiny byly to na co jsem se těšil nejvíce.
Hned, co jsme vyjeli z města se začaly objevovat ty nádherné hory a na cestách chodili místní ve svých tradičních barevných krojích. Nemohl jsem uvěřit, že se to vážně děje. Právě se mi plnil můj sen a já jenom přilepenej k oknu s nekonečným úsměvem ve tváři pozoroval okolí.
Když jsme se už blížili k místu určení náhodou jsme uviděli pár lidí na kopci, jak sbírají čaj. Zastavili jsme, vyběhl jsem z auta a utíkal hned za nimi. Ta atmosféra byla neuvěřitelná. Bylo 8 hodin ráno, celkem chladno a opar ve vzduchu. Nad horizontem kopce akorát vycházelo sluníčko a 5 lidí si nahlas vesele povídalo jazykem, který měl do Vietnamštiny daleko. Unešený momentem jsem okamžitě vběhl mezi ně a začal je fotit při práci. Bylo to neuvěřitelné! Nikdy jsem nic tak autenticky jiného, čistého a přirozeného nezažil. Jen jsem tam tak mezi nimi chodil, nechápavě pozoroval a fotil je. Něco podobného jsem v životě nefotil a musím říct, že to byla ta nejdokonalejší premiéra, jakou jsem si mohl jenom přát. Nejvtipnější na tom je, že jsem si ani nevím jak celou dobu myslel, že to jsou lidé připravení na naše focení, což jak mi bylo potom objasněno samozřejmě nebyli. O to silnější a neopakovatelný zážitek to pro mě byl.
Po 20 minutách skákání mezi čajovými keři jsme museli nasednout do auta a pokračovat do cíle, kde na nás už čekaly připravené sběračky oblečené v nádherně barevných tradičních krojích. Vyrazili jsme rovnou na plantáže na kopci a začali fotit. Byl jsem plný zážitků z rána, které se teď nedaly opakovat. Za to jsem měl mnohem víc času si vše udělat po svém. Byl to opravdu zážitek. Já předával pokyny Anglicky mojí kamarádce, která to Vietnamsky tlumočila pracovníkovi továrny, který to nakonec jejich jazykem tlumočil jim. Chvíli jsme se otrkávali, já se především snažil získat jejich důvěru a třeba jim vysvětlit, že ten velkej blesk se softboxem na stativu opravdu není nic nebezpečného. Nakonec jsme stejně došli do fáze, kdy jsem je nechal přirozeně chodit po plantáži trhat lístky a já je při tom fotil. Z fotek mám ohromnou radost a doufám, že vám se budou líbit také.
Po focení a obědě jsme se přesunuli do továrny k focení situací přímo z procesu zpracování. Továrna byla poměrně velká, starší, ale zcela funkční a udržovaná. Tam už to probíhalo úplně v pohodě, protože jsme věděli, co přesně a jak potřebujeme.
K večeru jsme nakonec měli ještě trochu času, takže jsme se opět vydali do kopců na procházku. Mohl jsem tak dostatečně a v klidu nasávat tamní atmosféru. Bylo to opravdu nádherné. Samozřejmě úplně jiné, než jsem očekával. I když jsme byli poměrně nízko, tak kopce byly mohutné, jinak členité a tvarované, než jsem kdy doposud viděl. Musím říct, že jsem se do vietnamských hor okamžitě zamiloval a z mých dalších cestopisů to určitě bude dostatečně znát.
Po večeři jsme se vydali zpátky do Lào Cai, kde jsme v 9 hodin opět nastoupili do nočního vlaku domů do Hanoje.
Dámy se pořád smály. Nejspíš mě, jak jsem tam mezi nima zběsile lítal s foťákem:-)
Sběračky v tradičních krojích 
Čajové plantáže v okolních kopcích