Dnes nás čeká 180 km do Buôn Ma Thuột, Mekky vietnamského kafe! První zastávkou je vodopád. Zcela odlehlé neudržované místo, ale podle staré asfaltky a šlapacích labutí u vjezdu muselo být v minulosti hojně navštěvované. Dokonce musíme platit vstupné! Vidět to, pochopili byste, jak komicky to celé vypadalo. Scházíme staré rezavé schody a přes obrovské balvany se dostáváme k 25-ti metrovému vodopádu. Kocháme se a zároveň se bavíme pozorováním dvou Vietnamů, dělající si tak tisíc selfie. Sluníčko však pálí a tak se brzy vydáváme zchladit zpátky na motorku. Nasazujeme pohodové tempo a během jízdy obdivujeme krajinu, která je čím dál více zelenější a kávové plantáže se začínají míchat s pepřovníky. V dálce se navíc opět začínají objevovat hory! K večeru přijíždíme do města a vydáváme se rovnou na jídlo. Opět volíme místní specialitu – tentokrát vietnamskou „pizzu”. Podkladem však není typicky italské těsto, ale do křupava na uhlí opečená rýžová placka s masem, vajíčkem, bylinkami a omáčkou. Celé to zapíjíme freshem a při pozorování lidí v zaplněných ulicích se snažím porozumět místnímu přízvuku. Již v Đà Nẵngu mluví zcela odlišným dialektem než v Hanoji. Čím však více jedeme na jih, tím méně přestávám rozumět.
Vodopád Phú Cường 
Pepřovníky 
Následujícího dne se vydáváme se do místního muzea kávy, provozovaného společností Trung Nguyên, největším producentem kávy ve Vietnamu. Muzeum je upřímně velká nuda. Připadáme si jako v hotelovém resortu s několika vystavenými stroji, luxusní kavárnou a obchodem. Muzeum tedy rychle opouštíme a chuť si jedeme spravit do místní vyhlášené kavárny. Po výborném kafi ještě obhlídneme palác posledního krále dynastie Nguyên a následně vyrážíme k vodopádům Dray Nur a Dray Sáp. Po pár kilometrech si však vůbec nejsme jistí, jestli jedeme správně. Cesta je zcela odříznutá od civilizace, rozbitá a prašná. Občasné proudy mladých Vietnamců nám však dodávají naději, že jedeme správně. Nakonec dosahujeme vytyčeného cíle, tedy vodopádu Dray Nur, který však na obrázcích vypadá lépe, než ve skutečnosti. K druhému vodopádu, který je asi o kilometr dál, nenacházíme cestu a upřímně řečeno se o to ani moc nesnažíme. Raději si u stánku dáváme zmrzlinu a vyjíždíme směrem k naší cílové destinaci jezeru Lắk, kdy začíná to pravé dobrodružství.
Čeká nás celkem 70 km, z toho 40 po vedlejší silnici, jelikož se nechceme vracet obloukem do Buôn Ma Thuột, a zajíždět si. Již cestou nám začíná být jasné, že to bude trochu risk. Téměř polovina cesty po vedlejší silnici je v Google Maps zakreslena tou nejtenčí bílou čarou. Přesto jsme rozhodnutí, že to zvládneme stůj co stůj. Cesta je písčitá, prašná, kamenitá, děravá a hrbolatá. Jedeme jako na horské dráze a doufáme, že to co nejdříve skončí. Útrpné pocity jsou však střídány příchutí dobrodružství a zábavy. Vždy, když to terén alespoň trochu dovolí, jedu na plný plyn, až se za námi práší, že není nic vidět. Když po hodině a půl jízdy konečně dorážíme na vytouženou hlavní asfaltovanou silnici, zjišťujeme, jak špinaví jsme. Jsme celí doslova pokrytí prachem. Sundávám si sluneční brýle, po nichž mi na tváří zbývají jen bílé kruhy kolem očí. Poslední kilometry již však vedou po zcela nové silnici, která se vine údolím s rýžovými políčky a zapadající slunce za nedalekými horami je nám dostatečnou odměnou za náročnou cestu.
Vodopád Dray Nur 
Následující den míříme ke zmíněnému jezeru Lắk, které leží v oblasti, jenž je proslavená především slony. U jezera jich pár potkáváme, akorát jsou přivázaní řetězy a čekají na to, až povozí turisty jezerem. Smutné. Jezero z části objíždíme a pozorujeme život místních farmářů. Kolem nás pobíhají rodinky vietnamských prasátek, stáda buvolů a na jezeře plují rybářské čluny. Prostředí není úplně nejčistší a s vyprahlým okolím nepůsobí zrovna pětihvězdičkově.
Vydáváme se tedy 180 km směrem Đà Lạt s krátkou odbočkou k dalším vodopádům. Je překrásný den, krajina čím dál tím více zelenější. Projíždíme kolem džunglí a jedeme výš do kopců. Narážíme na překrásné jezero s malými domečky přímo na vodě a opět se kocháme. Cestou hodně krát zastavujeme, protože panoramata jsou tu opravdu překrásná. Odpoledne přijíždíme k vodopádu Pongour, který jsme si vybrali jako jeden z mnoha v okolí. Oblast Đà Lạtu je jimi proslavená a je z čeho vybírat. Vodopád je krásný, leží poměrně hluboko v údolí, ale narážíme na stejný problém, jako předchozí den – málo vody. Místo je to ale hezké. Lezeme, sedíme a odpočíváme, ale po hodině odjíždíme pryč. Těch vodopádů už na náš vkus bylo až dost.
Směřujeme tedy do finální destinace, Đà Lạtu. Je to poměrně velké a rušné město v horách. Jezdí sem hlavně Vietnamci z 300 km vzdáleného Hồ Chí Minhova města, jelikož to jsou nejbližší a jediné vysoké hory na jihu. Đà Lạt je v rámci celého Vietnamu poměrně ojedinělý. Chladnější a stabilní klima po celý rok z něj dělá doslova království pro pěstování zeleniny, bylinek a mnoha dalších rostlin a plodů. Mimo jiné se tu tuším jako na jediném místě ve Vietnamu pěstuje a vyrábí víno. Přijíždíme téměř za tmy, chvíli hledáme to správné ubytování a vyrážíme do rušného centra města, kde si kupujeme vyhlášené sušené ovoce a láhev vína.
Sloni vozící turisty v jezeře Lắk 
Políčka farmářů na kraji jezera 
Plovoucí domečky na jezeře Tua Srah 
Nekonečné kopce s nekonečnými kávovými plantážemi 
Vodopád Pongour
Předposlední den, na který se obzvlášť těšíme. Čeká nás 135-ti kilometrový sjezd horami k pobřeží, a to do města Nha Trang. O této silnici se říká, že je jedna z nejkrásnějších ve Vietnamu. Při výjezdu z Đà Lạtu začínáme poznávat, kolik ovoce a zeleniny se tu vlastně pěstuje. Skleníky jsou doslova všude a neberou konce. Jsme stále ohromeni z toho, jak masivní vietnamské zemědělství je a jak Vietnamci dokáží využívat svojí půdu. Prázdná, klikatá silnice je obklopená jehličnatými lesy, překrásnými výhledy na okolní hory a údolí. Jedeme nahoru, dolů, doleva i doprava, azurovým počasím, ale i vysoko v mracích. Zkrátka opět ohromující mix všeho možného, na který jsme si vlastně už zvykli. Poslední úsek celé naší cesty je tak překrásným harmonickým završením všech neuvěřitelných zážitků a poznatků, které jsme za poslední dny načerpali. Následně přijíždíme rovnou na nádraží do Nha Trangu, kde máme v plánu naložit motorky a nočním vlakem se přepravit zpátky do Đà Nẵngu. Na místě však zjišťujeme, že nákladní vagón je plný a další vlaky pro nás nepřipadají v úvahu. Vymýšlíme tedy plán B, a to přepravit se nočním lůžkovým autobusem. Již při minulé cestě autobusem jsem zahlédl, že v kufru přepravují polorozebrané skútry i přesto, že to není zrovna legální. Nakonec však jízdenky ukořistíme a ještě tentýž večer město opouštíme.
Skleníky kam jen lze dohlédnout ve městě Đà Lạt 
Hory a džungle cestou do Nha Trangu 
Po téměř 11-ti hodinové cestě přijíždíme do Đà Nẵngu. Řidič autobusu nám zpět přimontovává kola k motorce, ale náhle zjišťujeme, že zadní kolo je píchlé. Nechápeme, jak se to mohlo stát, ale naštěstí je hned naproti mechanik, který nám pneumatiku za 40 Kč vymění. Jediná oprava v poslední den je podle mě slušná bilance. Letadlo do Hanoje nám letí až večer. Scházíme se tedy s další kamarádkou, která nás bere na další místní speciality. Odpoledne se ještě vydáváme na místní poloostrov s výhledem na město a den zakončujeme výbornou masáží.
Pohled na Đà Nẵng z nedalekého poloostrova
Ujetá trasa za poslední 4 dny