Tây Nguyên, 12. – 19.1.2016, 1. část

Tây Nguyên by se dale přeložit jako Západní Vysočina. V Angličtině Central Highlands, tedy Centrální Vysočina, je oblast ve středním Vietnamu skládající se z 5 provincií o rozloze přibližně 54000 km2. Tento výlet vznikl především z touhy využití ideálního období pro cestování po Jihovýchodní Asii. Původní plán byl procestovat velmi lákavý Myanmar, ale po následném zvážení jsme se kamarádkou Trang rozhodli ušetřit čas i peníze a prozkoumat neméně lákavý Centrální Vietnam.

Plán vznikl poměrně na poslední chvíli, asi 3 dny před odletem do Đà Nẵngu, odkud jsme cestu začínali. Neměli jsme žádný propracovaný plán. Zarezervovali jsme si půjčení motorky, orientačně naplánovali, kde po cestě budeme přespávat, přečetli si jeden cestopis, abychom byli trochu v obraze a to je asi tak všechno. Až při nástupu do letadla mi došlo, jak velká výzva a dobrodružství nás čeká. 8 dní, cca 1000 km, 1 motorka a 2 pasažéři každý s jedním malým batohem. Pohledem zpět musím říci, že lépe jsme to snad udělat nemohli a právě při této cestě se ve mě vypěstovala silná touha a závislost na poznávání Vietnamu a cestování na motorce.

Ujetá trasa za první tři dny v lokálním měřítku a pro představu i v rámci celého Vietnamu. Ten je velkej co? 😉

Pozdě večer jsme přiletěli do Đà Nẵngu, největšího města Centrálního Vietnamu a nejpopulárnějšího města minimálně pro Hanojany. Đà Nẵng, ač turisticky hojně propagované město, o to však podle mě méně zajímavé, je poměrně frekventovanou zastávkou turistů díky svému letišti a především nedalekým městům Hội An a Huế. Nás především zajímalo jídlo, které je úplně jiné, než v Hanoji a z mého pohledu v mnoha směrech i chutnější. Po probuzení jsme se vydali rovnou půjčit motorku. Chvíli jsme vybírali, smlouvali a nakonec vybrali skútr Honda Wave 110 S, tedy skútr, který sám v Hanoji mám. Rovnou jsme zajeli k mechanikovi vše zkontrolovat, abychom na cestu byli připraveni. Vyměnili jsme olej, přední i zadní brzdu a zjistili, že je zadní kolo trochu křívý, ale mechanik nás ujistil, že to nebude vadit. No, byl jsem trochu nervózní, ale to k tomu přece patří. Vietnam díky svému ohromnému množství jezdících skútrů disponuje i ohromným množstvím míst, kde Vám ho opraví, takže v případě mechanických závad se není čeho bát.

Po snídani jsme vyrazili směrem na jih do 30 km vzdáleného Hội An. Krásné malebné městečko proslavené v 16. století, jako přístav si dodnes snaží udržet svůj původní šarm. Zapsáno na seznamu UNESCO, dnes proslavené především svým uměním, krejčovstvím a romantickou atmosférou je hojně navštěvováno turisty. My jsme tam oba už byli, takže jsme neměli v plánu se zdržovat moc dlouho.

Hned po obědě jsme se tedy vydali za mnohem lákavějším místem a to starým hinduistickým chrámovým komplexem dynastie Champa, Mỹ Sơn. Dnes z většiny spíše ruiny města nacházející se uzavřené v krásném údolí, byly výbornou ukázkou architekury kultury typické spíše pro Laos, Kambodžu, Thajsko, nebo Myanmar. Když jsme přišli, tak akorát odcházela velká skupina čínských turistů a zůstali jsme tam prakticky sami. Mohli jsme tak v klidu obdivovat a načerpávat energii tohoto unikátního místa. Po asi hodině a půl jsme se vydali směrem dál na jih k první plánované zastávce na přenocování. Narazili jsme ale na problém, že cesta, kterou jsme se chtěli napojit na hlavní silnici byla celá rozkopaná. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než jet zpátky směrem k Hội Anu a celé to objet, čímž jsme najeli skoro 100 km navíc a hlavně ztratili drahocenný čas do západu slunce. Balzámem na duši nám však bylo prostředí, kterým jsme projížděli. Obklopeni absolutním venkovem, rýžovými políčky, džunglemi a mírumilovným klidem, to vše při západu slunce, nás nemohlo nic rozhodit. Nejdříve jsem byl odhodlaný dojet do plánovaného cíle i za tmy, jelikož jsme byli celkem vázaní na předem naplánovaná města k přenocování, tak abychom všech 8 dní v klidu zvládli ujet. Kolem 10. večer a asi 50 km před cílem jsme však začali vjíždět do hor a navíc začalo pršet. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než to uprostřed džungle otočit a vrátit se do posledního města najít ubytování.

Stejně jako je snadné ve Vietnamu kdekoliv opravit motorku, tak i sehnat ubytování není nikdy žádný problém. Po celém Vietnamu najdete tzv. nhà nghỉ, v doslovném překladu dům k odpočinutí. Přirovnal bych to k českým pensionům, nebo motelům a prakticky se jedná o velmi levnou a jednoduchou formu ubytování. Levnou myslím hodně levnou a v Centrálním Vietnamu asi jednu z nejlevnějších. Průměrná cena se pohybuje okolo 150 Kč za noc a dostanete dvoulůžkový pokoj v drtivé většině s čistým prostěradlem, větrákem, sprchou a splachovacím záchodem na pokoji. Jasně, většinou nevypadají úplně jak z časopisu, ale hlavní účely pohodlnně splní. Navíc za ty prachy…My jsme měli tipy na konkrétní nhà nghỉ ve kterých se po cestě ubytovat, ale především při dalších cestách jsem se vždy spíše ptal na doporučení místních, nebo jich objel více a vybral si takový, který mi vyhovoval.

Historické centrum města Hội An

Turisti na kolech a řemeslníci pracující před svým obchodem

Chrámový komplex Mỹ Sơn

Ruiny komplexu

Tanečnice, které akorát odcházely z představení pro čínské turisty

Pokoj v nhà nghỉ. Pardon za ten bordel 🙂

Malá LCD televize s kabelovkou :-). Obecně byl tenhle nhà nghỉ spíš jeden z těch horších, ale i tak si myslím, že naprosto dostačující

Další den nás čekalo 220 km sprint do města Kon Tum, abychom dohnali včerejší ztrátu. Ráno jsem z toho byl trochu nesvůj, přece jenom jsme plánovali denně ujet kolem 150 km a zbytečně se nehnat, ale nakonec jsme to zvládli úplně v pohodě. Celkem 6 hodin na motorce za celý den od probuzení do setmění, tedy za nějakých 10 hodin, se s trochou zapření ujet dá a dokonce se i stihnete kochat okolím.

Abych se ale vrátil zpět na cestu, ráno začalo krásně pohledem z balkónu na již zmiňované hory. Hurá! Rychlá snídaně a vyrážíme. Je akorát po dešti a oblačno, ale tamní atmosféra a nadšení dělá své. Vjíždíme do hor, všude zeleno, rýžová pole a krásné kopce pokryté hustou džunglí. Pořád si v hlavě říkám, co všechno v ní musí být ukryto. Užíváme si jízdu klikatými serpentinami a kocháme se okolím. Cestou potkáváme jezera, přehrady, řeky a přírodní vodopády. Cesta se neustále mění a nikdy neokouká. Takhle bych možná i trochu předběžně shrnul celou cestu Centrálním Vietnamem. Co 100 km, to jinej svět. Jiné prostředí, jiní lidé, jiné hospodářství. Potřeboval bych týdny vše pořádně prozkoumat.

Dopoledne se začíná vyjasňovat a konečně zažíváme to počasí, kvůli kterému jsme sem přijeli. Slunečno, sucho, příjemných 25-30 stupňů. Napojujeme se na Hồ Chí Minhovu stezku. O poznání kvalitnější, širší, ale rušnější silnici. Postupně sjíždíme z hor dolů, za to se nám otvírají větší a větší panoramata. Okolí se z džunglí mění na travnaté a řídce zalesněné kopce. Neustále zastavujeme a kocháme se. Čím sjíždíme níž a blížíme se Kon Tum, začínájí nás obklopovat obrovské a očividně člověkem vysázené lesy. Po pár kilometrech stavíme a vydáváme se do jednoho z nich hned kousek od silnice. S překvapením zjišťujeme, že to jsou kaučukovníky a zkoumáme, jak se ze stromů získává. Vypadá to tak, že se okolo stromu odřízne pás kůry po které pak syrový kaučuk postupně stéká do přivázaných misek. Těsně před cílem ještě jdeme obhlídnout chrám, který potkáváme po cestě a akorát při západu slunce se ubytováváme v dalším nhà nghỉ. Zvládli jsme to! K večeři další místní speciality a spát po únavné cestě.

Ráno bylo zataženo. Kopce ale vidět byly. Vpravo dole je pasoucí se stádo bůvolů

Husté džungle kolem jezera. Co všechno se tam asi skrývá?

Přírodní vodopád a Hồ Chí Minhova stezka

Mraky ustoupily, vyšlo sluníčko a z džunglovitých hor jsme vyjeli do nádherných kopců. Tady začíná Centrální Vysočina!

Kaučukovníky

Brána buddhistického chrámu před Kon Tum

3. den je oproti tomu předchozímu úplný opak. Vstáváme poměrně pozdě a do dalšího města na přespání je to jenom 50 km. O to víc nás však zajímá Kon Tum samotný a jeho okolí. Po naprosto dokonalý snídani se vydáváme omrknout místní, všemi doporučovaný křesťanský kostel. V celém Vietnamu a v Centrálním obzvlášť je mnoho křesťanských kostelů z dob francouzské kolonizace. Ve velkých městech, jako Hanoj, nebo Saigon jsou dost podobné těm francouzským, ale tady je to všechno jinak. Místní prostředí zanechalo i na křesťanské architektuře svojí stopu především co se stavebních materiálů týče. Cestou jsme jich mnoho viděli, pár navštívili a každý byl svým způsobem jedinečný a krásný. Ten v Kon Tum byl pro mě asi nejkrásnější. Celý dřevěný, zdobený a v perfektním stavu. No posuďte z fotek sami. Zajímavější pro nás však bylo zjištění, co se nachází v okolí kostela. Poměrně mnoho budov a krásných rozsáhlých zahrad sloužily jako sirotčinec. Prošli jsme co šlo, narazili na učebny, sociální a ubytovací zařízení a nakonec skupinku místních zvědavých holčiček se kterými jsme si i krátce popovídali.

Po tomto zážitku jsme se rozhodli poznat ještě více místní obyvatele a na Googlu jsme si našli nedalekou vesnici jedné etnické menšiny. Dost jsme se na to těšili a nevěděli úplně, co čekat. Etnické menšiny jsme už oba znali ze severských hor, ale tady žijí úplně jiné. Po asi 10 km naprosto vyprahlou a suchou oblastí jsme dorazili do vesnice Kon K’Tu etnické menšiny Ba Na. Bylo to zvláštní. Chodili jsme mezi starými, hodně jednoduchými domy a neviděli jsme žádného člověka. Jako by v celé vesnici vůbec nikdo nebyl. Nakonec jsme ale narazili na skupinku malých dětí, které si hrály na školním hřišti. Potom jsme našli i malý obchůdek, kde jsme koupili sáček bonbónů a vrátili se je dětem rozdat. Uprostřed vesnice stál velký vysoký dům, kterému se říká Nhà Rông. Domy Rông jsou typickým symbolem etnických menšin Centrálního Vietnamu a každý je zdobený trochu jinak podle daného etnika. Slouží jako místo, kde se obyvatelé schází a řeší záležitosti své komunity. Konkrétně tenhle slouží i jako škola pro 2 třídy a během naší přítomnosti zrovna probíhala výuka. Potkáváme ještě pár dětí a vyrážíme zpátky do Kon Tum, abychom vyrazili směrem Pleiku. Cestou ještě zastavujeme a prohlížíme okolní vyprahlou krajinu. Nechápeme, jak jsme se během 200 km dostali z totální horský džungle do pouště, kde rostou kaktusy…

Pleiku je vážně kousek a my máme čas, takže se vydáváme omrknout jezero kousek od města. Čím víc se přibližujeme, tím víc se opět začíná měnit krajina. Poušť ustupuje a začíná zeleň v podobě nekonečných kávových plantáží. Konečně vidím, odkud se moje milované vietnamské kafe bere a postupně začínám chápat, že je Vietnam 2. největším producentem kafe na světě. Po krátkém zchrupnutí u jezera se vydáváme na poslední kilometry do města. Máme tip na další buddhistický chrám, takže ho jedeme omrknout. Nádherný obrovský komplex na kopci s výhledem na celé město při západu slunce. Věřím, že fotky budou mluvit za vše. Den zakončujeme praním oblečení, prohlídkou náměstí s monumentální sochou strýčka Hồ a projetím si celého města.