Vietnamské hory mě pohltily a tak samozřejmě využívám každé příležitosti navštívít další. Tentokrát se s přáteli vydávám na 2 denní výlet do nejbližších hor od Hanoje. Konkrétně do malého městečka Tam Đảo, které stejně jako mnoho dalších podobných malých městeček v horách po celém Vietnamu získalo na oblibě především díky Francouzům, kteří se v dobách francouzské kolonie jezdili do hor schovávat před horkem v nížinách. V každém takovém městě tak třeba najdete kamenný křesťanský kostel.
Dorazili jsme ráno taxíkem po 1,5 hodině cesty a 75 km do totálního oblačna. Celé město bylo zahaleno v mracích a nebylo vidět skoro ani na krok. Natož nějaké hory. To nám ale stejně nevadilo, protože i tak to mělo svojí jedinečnou atmosféru. Vyrazili jsme obhlídnout místní kostel, nedaleký vodopád a jen tak si procházeli městečko.
To nejlepší z celého výletu však následovalo po obědě a krátké siestě. Stále zahaleni v mracích jsme se bez jakýchkoliv očekávání vydali na nedalekou vyhlídku. Bylo půl páté odpoledne a už po pár metrech nad městem jsme se z mraků začali dostávat ven. V tom se to najednou začlo dít. Na té samé silnici, na které jsme stáli před 10 metry a nebylo vidět, co se za krajnicí skrývá, se najednou otevřel výhled do dálky. Najednou jsme stáli těsně nad mraky, které pokračovaly daleko až k obzoru. Bylo to jak kdybychom vstoupili do jiného světa, kde zemi netvoří půda, ale právě mraky. Neskutečný! Aby toho ale nebylo málo, tak nad touto spodní vrstvou mraků byla další a v mezi nimi vzniklé mezeře akorát začalo zapadat slunce. Opravdu těžké popsat, jak neuvěřitelné a nádherné to bylo. Mraky byly osvícené zlatavou barvou a vypadaly spíše jako moře, nebo vlny v nebeském moři. Pokud bych si měl představit právě Nebe, tak přesně takhle by vypadalo.
Nakonec jsme došli až na zmíněnou vyhlídku s terasou, která se trefně jmenovala Tam Đảo – A bridge between heaven and earth a já věděl, že je všechno tak, jak má být. Dlouze jsme jenom stáli u zábradlí, pozorovali tu nádheru, zapadající slunce a já nemohl nic jiného, než se usmívat, kochat se a užívat si ten vzácný moment na který nikdy nezapomenu. Byl to asi jeden z nejsilnějších a nejmírumilovnějších zážitků v mém životě.
Druhý den je krásně a vydáváme se navštívit místní buddhistický chrám. Je obrovský s krásnou zahradou a ještě malou pagodou na kopci. Tam se i po dlouhých schodech vydáváme a po krátké prohlídce jdeme ještě dál za něj. Vede tam totiž malá cestička džunglí nahoru a my po včerejším zážitku samozřejmě chceme opět vidět něco ze shora. Vůbec netušíme, kam to vede. Každopádně se po asi hodinovém výšlapu džunglí po nekonečných kamenitých schodech dostáváme upocení až na vrchol. Tam nakonec byla pouze stará budova se satelity, rádiovou věží a jen malým výhledem do okolí. Jsme trochu zklamaní, ale zároveň máme i dobrý pocit z toho, že jsme to zvládli až nahoru, jelikož jsme to několikrát chtěli vážně vzdát.
Strávili jsme tam asi hodinu. Vydýchali se, odpočali si, škodolibě se smáli dalším vyřízeným lidem, kteří se právě vyšplhali nahoru a vydali se na cestu zpátky. Zamířili jsme rovnou do hotelu si zabalit věci a následně se objednaným taxíkem večer vrátili domů.
