Nedávno mi napsal Kiên – přítel a zakladatel projektu, který se zabývá rozvojem tzv. Community Based Tourism (udržitelného turismu soustředícím se primárně na rozvoj a podporu komunit etnických menšin) -, abych se k němu připojil na průzkumný výlet do jednoho údolí o kterém se nedávno dozvěděl.
K velkému překvapení se toto místo nachází v Mộc Châu – oblasti turisticky velmi rozvinuté a masově známé vietnamským i zahraničním cestovatelům. Údolí se nachází pouhých 15 km od epicentra místní oblasti a abyste se tam dostali, stačí fakticky z města přejet jen jeden pás hor a dostanete se do obrovského údolí s pouhými 3 malými vesnicemi.
Celé okolí je přírodně i kulturně vyjímečně krásné a cesty tam vedou pouze 2, které jsou obě offroadové. Právě to typicky bývá důvod, proč takováto skrytá místa, kterých je především v Severním Vietnamu stále spousta, jsou drtivé většině lidí neznámá.
Příjezd na podobná místa vás vždy instantně hodí do pocitu té největší čistoty a autentičnosti, které jako cestovatelé můžete zažít. Dostat se na místo, kde turistu opravdu ještě nikdy pořádně neviděli, mít možnost trávit čas s někdy plachými a zároveň ohromně zvědavými místními lidmi, prozkoumávat místní hory pokryté lesy, poli, řekami i vodopády jen na pár kilometrech čtverečních, jsou v dnešním rozvinutém světě již poměrně vzácné příležitosti.
První, co zde člověka napadne je: “Musíme to tu ochránit. Nikomu o tom neříct, nebo se to tu pose**!!”. Ušlechtilá myšlenka. V idealistickém světě…
Realita je však jiná a zkušenost především insiderů z oboru je taková, že s rychlým tempem rozvoje turismu ve Vietnamu spolu s zatím nevyzrálým přístupem místních byznysů k udržitelnosti a ochraně kulturního i přírodního bohatství, se od momentu, kdy do takovýchto míst vkročí nenasytní investoři a developeři z vyspělých měst, celé místo nenávratně zničí (v lepším případě jen poškodí) ve prospěch co nejvyšších zisků z praktického vykořisťování místních obyvatel, jejich kultury, a půdy, která je po generace jejich domovem a živobytím.
Případů, kdy neřízený boom masového turismu negativně ovlivňuje rozsáhlé komunity především etnických menšin, které ještě donedávna žily prostým rolnickým životem, najdeme dnes na severu již několik. Sa Pa, Hà Giang, Mù Cang Chải nechť jsou pomyslnými “vzory”, co všechno se udělalo špatně, ale především co se dá udělat správně. Z chyb se má člověk učit a právě v těchto místech snadno narazíte na extrémní situace jako žebrající malé, ušmudlané, bosé děti, kdy si nevyhnutelně sami položíte otázku: “Tady je něco špatně”.
Nejčastější reakcí cestovatelů bývá okamžitý nával smutku, lítosti, občas dokonce i morálního šoku, a výsledkem bývá vytažení peněz ze své kapsy a strčení je do té jejich s pocitem, že jim alespoň nějak pomůžou.
Opak je však pravdou a ač jsou na jednu stranu tyto úmysly šlechetné, na tu druhou jsou velmi krátkozraké, fakticky jen přiživují celý problém, zvětšují bublinu iluzorních lepších zítřků, vtahují do ní další a další lidi a co je nejhorší především pro místní děti – odrazují je tím od vzdělávání se.
Vzdělání je klíčem k rozvoji a Vietnam je stále rozvojovou zemí. Ač ve velkých městech jsou možnosti vzdělávání až překvapivě široké, v odlehlých oblastech jsou naopak na úplném začátku, kde až nynější generace školáků má poprvé reálné možnosti se kompletně zapojit do národního vzdělávacího systému.
Problémem však je, že právě tyto odlehlé oblasti moderní cestovatele zpravidla přitahují nejvíce. A záměrně používám slovo moderní, protože střet moderního světa s tím “starým” mívá často ty nejsilnější dopady a vytváří velmi iluzorní představy o tom, jak věci ve skutečnosti jsou a měly by být.
Většinu z nás, lidí z rozvinutého světa ve kterém jsou základní životní potřeby v naprostém blahobytu a bezpečí, to v praktickém životě nijak neovlivní. Místní obyvatele to však může ovlivnit zásadně. V lepším případě jen přibrzdit místní rozvoj, ale v tom horším ho svést na zcela slepou cestu po začarovaném kruhu, kdy lidé např. hromadně prodávají své pozemky, aby si za do té doby nepředstavitelný obnos peněz mohli dopřát všechny vysněné materiální touhy konzumního světa, který je nevyhnutelně obklopuje.
Telefony, televize, nové motorky, někdy dokonce i auta jsou nejčastějšími příklady. Přitom stále žijí v dřevěných chatrčích a na životní úrovni se prakticky nic nezmění. Naopak se stává, že do 1-2 let všechny peníze utratí, nemají v ruce “opět nic” a vlastně ještě méně, než dřív…
Pokračování příště.
Tento dvoudílný blog má za úkol splnit 2 cíle. Zaprvé alespoň okrajově přiblížit problematiku masového turismu a to především v kontextu s populací etnických menšin v horách Severního Vietnamu. Zadruhé navést k zamyšlení se nad tím, jaké dopady turismus a naše činy mají na prostředí, která navštěvujeme, jak můžeme předejít negativním dopadům našich cest a naopak přinášet, nebo alespoň podporovat, ty pozitivní.
